Podezrivý volný čas
17.01.2013 - 10.02.2013Open gallery, Bratislava
Vystavujúci
Cyril Blažo, Martin Boriš, Erik Binder, Pavlína Cahová, Daniela Čeplíková, Horst Diesenbach, Tomáš Džadoň, Viktor Frešo, Bohuslav Gartčíg, Marek Grman, Linda Jamborová, Katarína Janečková, juraig, Vieroslava Leitmanová, Samo Marec, Ľuboš Medveď, Memfer, Svätopluk Mikyta, Martina Minorová, Juliana Mrvová, Róbert Pányi, Martin Piaček, R.S., Martin Sliz, Erik Šille, Oľga Šimeková, Veronika Šramatyová, Dušan Veselovský, Simona Zigmundová, ostatní autori chceli zostať v anonymite
Výstava Podezřelý volný čas představuje syntézu uměleckých projektů Jany Kapelové a Radka Mačuhy. Zatímco Jana Kapelová se rozhodla vystavit objekty, které vznikly během pracovní doby nikoliv jako výsledek pracovní činnosti, ale jako konsekvence potřeby kreativní seberealizace, nebo revolty vůči zaměstnavateli. Radek Mačuha se rozhodnul zprostředkovat pohled na umělce v okamžiku, kdy se věnují svým koníčkům. Jejich společným jmenovatelem je tak problematická poloha volného času. V obou případech máme jisté podezření na to, že tento volný čas je paradoxní a kolizní. U zaměstnanců je to čas, kdy vzdorují pracovní rutině každodenního dne, kdy si užívají oné tajné slasti dělání něčeho pro sama sebe. Individualizují se, staví se tak proti často úmornému diktátu firemní politiky, proti tomu být jen jedním z mnoha personálních zdrojů. Ale jak je tomu s volným časem u umělce? Každého člověka, který ve svém životě vykovnává práci, která ho baví a uspokojuje, můžeme velmi snadno podezřívat z toho, že v životě vlastně vůbec nepracuje a jen se baví, nebo naopak pracuje neustále, protože ho to baví. Radek Mačuha do svého projektu záměrně zařadil tvůrce, kterým se umělecký provoz stal zdrojem obživy. Pozice umělce zde tedy není jen posláním, s nejistým výsledkem, ale i zaměstnáním. V jeho projektu se tak poodkrývá tajemství o tom, čím se umělci – zaměstnanci galerií, uměleckých škol, nebo tvůrci na volné noze stanou, když se ocitnou mimo svět uměleckého provozu. Jsou v takovém momentu ve svých zálibách a koníčích stejní jako lidé neuměleckých profesí, nebo je jejich kreativní činnost předurčuje k tomu, aby svým trávením volného času přece jen vybočovali? Umění – jeho tvorba, přemýšlení a diskutování o něm je něco, co nelze nechat za dveřmi kanceláře, jako rozdělanou práci na příští týden. Umění spřízeněného člověka většinou pronásleduje a to kamkoliv, s oblibou překvapuje, když to nejméně čeká. Je to jako pan šéf, který je schopen člověka povolat zpět do práce uprostřed houbaření, fotbalového zápasu, nebo cyklistického výletu. A vy mu nikdy neřeknete ne. To ovšem neznamená, že by umělec měl být ve svých koníčcích odlišný od ostatních lidí. Nebo o tom snad pochybujete?
Jana Píšaříková